Povídky

Seznam povídek:

• Povídka o koni s pavími pery Autor Maphia

Často používáme jako symbol paví pírko, Dárek ho má na závodech v hřívě, já nosívám paví náušnice. K tomu všemu se váže jedna moje povídka. Také ji chcete znát?

• Mlha Autor Nicol Šárová

Máte rádi hororové příběhy? Tak to si tuhle skvělou povídku přečtěte. Je inspirovaná naší společnou noční vyjížďkou s Nicol a je opravdu strašidelná.

Povídka o koni s pavími pery

Autor: Maphia

Kdysi žil velmi bohatý pán na svém rozlehlém panství. Měl všechno co si jen mohl přát. Každý den procházel své překrásné zahrady a strašně moc chtěl, aby je zdobilo něco krásného a vzácného něco, co nikdo jiný nemá.

Jednoho dne se jeho přání jako zázrakem splnilo a do jeho zahrady se sneslo nádherné zvíře. Bylo tak majestátní a vznešené. Vypadalo jako černý okřídlený kůň, srst se mu ve slunci leskla až oči oslňovala, hřbet plynule přecházel v ocas z pavích per. Paví hříva obtékala vznešený krk, jenž nesl ušlechtilou hlavou, kterou zdobila malá korunka. Všude po těle měl zvláštní modré ornamenty, které ho dělaly doslova kouzelným. Paví kůň se chvíli procházel po zahradě a pak se začal pást.

Velmožný pán nikdy neviděl nic tak krásného, tak vzácného. Usmyslel si, že by jeho zahrady mohly být ještě krásnější, kdyby je zdobil tento paví kůň. Všichni by mu určitě záviděli!

Šel tedy za tím ušlechtilým zvířetem a zeptal se:

„Vítej v mých zahradách, příteli, nechtěl bys zde zůstat a spásat mou trávu, nejlepší ze všech trav?“

Zvíře odpovědělo.

„Máš krásné zahrady a hodně chutné trávy, rád zde zůstanu, pokud ti to učiní radost.“

Velmožný pán byl nadšený a celý den pozoroval, jak se krásné zvíře prochází po jeho panství. V noci však klidně nespal. Co když mu to krásné zvíře uletí? Dostal strach a ve spánku mu ostříhal peří na křídlech, aby nemohlo uletět. Jeho krásná ocasní pera mu přeci na okrasu stačí.

Ráno se zvíře ptalo: „Co se stalo s mými křídly?“

Pán zalhal: „To je hrozné! Musíme najít toho viníka, který tohle udělal. Udělám vše pro to abys byl více v bezpečí!“

„Dobrá tedy.“ Zvíře mu důvěřovalo a dál se klidně páslo. K večeru, když slunce zapadalo, roztáhlo křídla a chtělo vzlétnout a pohlédnout na tu krásu z výšin, ale nebylo to možné. Posmutnělo, ale důvěřovalo muži, jehož je hostem.

Druhou noc muž opět nemohl usnout. Co když někdo otevře omylem bránu a ono mu uteče?

V noci tedy přivázal zvíře na řetěz, aby navždy zůstalo v jeho zahradách.

Ráno se zvíře tázalo: „Proč jsem uvázáno na řetězu?“

Pán opět zalhal: „No to je hrozné! Najdu klíč a osvobodím tě.“

„Dobrá tedy.“ Věřilo mu zvíře, zvyklé býti upřímné.

Celý den odpočívalo. K večeru se zvedlo a chtělo se maličko proběhnout, řetěz jej však zastavil. Co se dá dělat, pán mu snad brzy pomůže.

Když to muž viděl, byl celý jak na trní. Každým dnem se více a více bál, že pavího koně ztratí. Co když přetrhne řetěz a uteče? Kdo pak bude zdobit jeho zahrady?

Druhý den brzy ráno přišel za pavím koněm a povídá:

„Jdu tě osvobodit můj drahý příteli, ale mám o tebe strach. Možná by bylo bezpečné, kdyby ses na chvíli schoval dovnitř do mého panství.“ „Dobrá tedy.“ Odpovědělo zvíře a s důvěrou jej následovalo až do zlatem zdobené stáje. Byla vystlána tou nejlepší slámou a bylo zde dostatek jídla i pití. Zvíře zde zavřel.

Přes den se zvíře začalo nudit a prosilo muže, aby ho pustil, aby se mohlo proběhnout. Aby mohlo zase vzlétnout k výšinám. Jak má zdobit panství když je zavřené?

Muž ho však nepustil a ještě více se utvrdil v tom že mu chce utéct a to nechtěl dopustit. Nechal stáje hlídat strážemi dnem i nocí.

Uběhlo pár dní, když ho přišli vzbudit stráže s tím, že jeho pavímu koni se něco děje.

Rychle vstal a běžel za ním. Nad tím pohledem se sám zděsil. Skleslé zvíře stálo na roztřesených bolavých nohách. Po krásných ocasních perech zůstaly jen cáry žíní, jeho lesklá srst se změnila v sinavou černou. Když se otočil k Pánovi, všiml si, jak špatně se mu dýchá a z očí mu tekly slzy.

„Copak se stalo příteli?“ šeptl tiše Velmožný pán.

„Přišel jsem jako přítel abych ti zdobil zahradu a odcházím jako otrok kvůli tvé chamtivosti. Sám jsi zničil to, co sis nejvíc přál a ono to teď zničí tebe.“ Promluvil paví kůň, pak si klekl, s těžkým vzdychnutím se položil a pokračoval:

„Dal jsem ti svou sílu, krásu i důvěru a tys mi to vše vzal spolu se svobodou a zdravím. To vše kvůli strachu, jež tebe ochromil a mne zabíjí. Sbohem ty, kdo tvrdíš, že přesto všechno jsi mým přítelem.“

Dořekl, položil si hlavu a naposledy vydechl.

Jediné co po krásném zvířeti zbylo bylo paví pírko. Nechal jej vystavit ve svém paláci jako vzpomínku. Od té doby se Pánovi nic nedařilo, smůla se mu lepila na paty, přišel o všechno své bohatství a velmi brzy na to také zemřel, sám a v chudobě.

Příběh se roznesl a lidi od té doby věří, že paví peří přináší smůlu těm, kteří je vlastní. Pro lidi se tak stalo paví peří symbolem strachu a neštěstí.

Všichni koně od těch dob hledají ztracenou důvěru v lidi, někteří více, jiné méně, ale přesto všechno jsou ochotni to s lidmi znovu zkusit.

Těm chamtivým, majetnickým a strachem ovládaným lidem, kteří se odmítají změnit, přinese opravdu mnoho smůly, ale pro všechny svobodné a laskavé duše bez potřeby vlastnit, představuje paví pírko svobodu, sílu, krásu i důvěru a vede ke spravedlnosti a nalezení rovnováhy ve svém srdci.

Někdy se může stát, že třeba zahlédneme odlesk v srsti nebo paví pírko splývající v ocase či vlající v hřívě dnešních koní. Snad proto aby připomnělo, že vztah se buduje na důvěře, pochopení a lásce, bezpodmínečné, svobodné a takové, kterou nám nikdo nemůže vzít dokud to my sami nedovolíme.

Pokud chcete zašlete mi i váš obrázek, jak vypadá paví kůň ve vašich očích na email: maphia@seznam.cz a já ho zveřejním ;)

Mlha

Autor: Nicol Šárová

S Martinou jsme byly kamarádky dlouhá leta. Bývaly jsme nerozlučné. Jak to ale tak bývá, dospělost na nás obě dopadla tvrdě. Zatímco já si našla přítele a práci v korporátu, Marťa se rozhodla odstěhovat z města na samotu a věnovat se své největší vášni – koním. Žila v malé chaloupce v podhůří, uprostřed rozlehlých pastvin a jedinou sousedkou jí byla jistá Jana, trhlá ženská žijící s kočkama a neochvějnou vírou ve všechno nepřirozené.

Ze začátku jsem Martinu jezdila navštěvovat pravidelně, jezdily jsme na koních po lesích, seděly u ohně a vesele drbaly každou koňařku, co nám přišla na mysl.

Jak měsíce plynuly a já začala pomalu šplhat po firemním žebříčku, času bylo najednou méně a méně a zpráv od Martiny více a více.

„Ahoj, přijedeš?“

„Čauky, co děláš, nechceš dorazit?“

„Dlouho jsme se neviděly, přijeď, pojezdíme a podrbeme jako za starých časů.“

Nebudu vám lhát a dělat ze sebe někoho lepšího. Spoustu zpráv jsem s těžkým svědomím jen tak odbyla, jiné nechala zcela bez odpovědi. Martina musí přece chápat, že to povýšení je pro mě důležité, ne?

Postupem času zpráv ubývalo, až jsem si jednoho březnového večera uvědomila, že už půl roku žádná nepřišla. Svědomí se mi zahryzlo do srdce jako vzteklý teriér, vždyť Martina tu pro mě vždycky byla a jak jsem jí já oplatila?

Domluvila jsem se s přítelem, vzala firemního Superba a posledního březnového dne jsem vyrazila do kopců, do přírody, za Martinou. Nenapsala jsem jí, chtěla jsem ji překvapit.

Jak jsem opouštěla město, obloha se zatáhla a začalo vytrvale mrholit. Můj černý plechový oř ale na toto nedbal a dál uháněl po dálnici, netečný k vrtochům přírody. Na samotu jsem dorazila v podvečer. U Jany se svítilo, ale Martinina chatka byla tmavá a tichá, asi je ještě u koní, řekla jsem si.

Vzala jsem rezervní klíček zpod rohožky a plánovala jsem si udělat pohodlí, že Marťa přijde. Domek byl chladný a kamna vyhaslá, takže jsem zatopila, nalila si skleničku a rozhodla se udělat nějakou práci, však ona se už brzo objeví.

Hodiny ubíhaly a Martina se stále neobjevovala. Mdlá záře obrazovky mého notebooku ve mě probouzela ospalost. Kde sakra vězí? Že by si našla dole ve vesnici nějakého fešného muže?

V tu chvíli vrzly dveře, žárovka prskla a zhasla a notebook bezmocně zablikal a vypnul se. Vypadly pojistky.

Šátrala jsem po mobilu, když se otevřely dveře do světnice a vešla Martina se svíčkou v ruce.

„Báro, tys dorazila!“ zavýskla, jakoby si neuvědomila, jak démonicky s tou svíčkou v ruce vypadá.

„Marti!“ výskla jsem nazpět a ulevilo se mi. Martina vypadala jako vždycky, srdečný úsměv od ucha k uchu, oblečení samý koňský chlup a seno.

Zvedla jsem se, abych přiložila a přinesla jsem kamarádce skleničku s vínem.

„Napij se, musíš být celá zmrzlá!“

„Ani nevíš, jak!“

Bylo to, jako bychom se naposledy viděly včera. S nahazováním pojistek jsme se neobtěžovaly, prostě jsme zapálily další svíčky a užívaly si klid a jejich mihotavou záři. Povídaly jsme a drbaly a taky jsme se hodně smály. Když padla druhá lahev vína, měla jsem už naváto a Martina na mě spiklenecky zamrkala.

„Je čas na noční vyjížďku!“

Rozesmály jsme se a vyrazily ven.

Jen, co jsem vyšla ze dveří, roztřásla jsem se zimou. Jaro zde v podhůří přicházelo jen pomalu a noc byla chladná. Pastviny i lesy byly zahalené hustou, mléčně bílou mlhou a nebylo vidět téměř na krok. Martina mi přivedla velkého, hnědého valacha a sama si vyskočila na svého drobného a rychlého černého hřebce Nera.

„Čím ho mám jako řídit?“ smála jsem se přiopile.

Bezeslova mi hodila kus šnůry místo nákrčního řemene, zatímco sama neměla na Nerovi vůbec nic. Nepotřebovala to.

Zavýskla a prudce vyrazila do kopce k lesu a můj valach je těžkopádně následoval. Jízda to byla dost krkolomná, neviděla jsem téměř nic, jen krk svého koně a před sebou siluetu Martiny a Nera, které jsem spíš tušila, než viděla. Mlha je pohlcovala a znovu ukazovala, působilo to skoro přízračně.

Přejel mi mráz po zádech.

„Marti? Nemůžeš chvilku počkat? Skoro tě nevidím.“

Martina ale nezpomalila.

„Pssst!“ sykla ostře. „Nemluv, nebo tě uslyší ostatní.“

„Jací ostatní?“ zajíkla jsem se uboze. Tohle se mi přestávalo líbit. Můj kůň za Nerem sotva klopýtal, Martina se chovala zvláštně a já i přes alkoholové opojení začala cítit strach. Ta mlha byla tak hustá, že mě skoro dusila, chlad se mi zakusoval do srdce a zvuky vycházející z temnoty okolo nás mi najednou začaly připadat děsivé.

Přízračná silueta Martiny a Nera se mi začala vzdalovat. Prudce jsem pobídla svého valáška ve snaze ty dva dohnat a říct Martině, že už bych raději jela domů.

Ticho lesů a polí najednou vyrušil zvuk. Bylo to hluboké a zlověstné hučení elektrického vedení. Můj kůň se začal vzpírat. Odmítal jít dál, prudce házel hlavou a na každou mou pobídku dopředu reagoval vzteklým pohozením zadku.

Dráty prskly a odlétlo z nich hejno jisker.

V jejich světle jsem zahlédla, jak Nero stojí na zadních, s vlající hřívou a Martina na něm, se zvláštním výrazem v bledé tváři. Jiskry dopadly na zem, Martinu znovu pohltila mlha a na nervy mého koně už toho bylo moc. Otočil a řítil se tryskem zpět domů. Větve mě šlehaly do tváří, přes mlhu a tmu jsem nic neviděla a přes páteř se mi valily vlny nevysvětlitelného děsu. Na hřbetě jsem se držela jen s vypětím všech sil a když kůň konečně zabrzdil u ohrady, prostě jsem z něj spadla. Zvíře bylo mokré potem a třáslo se, takže jsem ho vypustila zpět do ohrady a z krku mu stáhla ten Martinin provaz.

Kde vlastně sakra je?

Nero nevypadal, že by ho ty jiskry tak vyděsily, takže možná dojedou později. Chvilku jsem čekala, ale strach mě po chvíli zahnal zpět do domku. Teplo z kamen pořád sálalo a pojistky se mi podařilo znovu nahodit.

S rozsvíceným světlem a mdlým blikáním monitoru byl najednou ten podivný pocit z vyjížďky pryč a zůstalo jen rozladění. Proč mě vůbec tahala do takového terénu v tomhle počasí? A kde vlastně je?

Nalila jsem si další víno a čekala.

S trhnutím jsem se probudila a zamžourala do ostrého poledního světla. Martina nebyla nikde v dohledu. Přišla a už je zase u koní nebo se v noci nevrátila? Žaludek mi znovu sevřel strach. Skočila jsem do holínek, vzala ten provaz, co jsem měla včera na koni a vyšla jsem ven, do krásného jarního dne a v dálce jsem spatřila Janu, jak pije kávu v obležení svých kočiček.

Zamávala jsem na ni a vydala jsem se do mírného kopce směrem k jejímu domu.

„Báro, ahoj. Co tu děláš?“

„Přijela jsem za Martinou, neviděla jsi ji náhodou?“

„Martinu? Neviděla... Ale taky mám často pocit, jako by tu pořád byla.“

Chvíli jsem na ni nechápavě zírala. Jana byla vždycky trošku jinde, ale tohle bylo dost zvláštní i na ni.

„Jako tady u tebe? Nevíš, jestli šla dneska už ke koním? Včera večer jsme trošku pily a měly takovej blbej nápad...“

Jana na mě upřela svoje blankytně modré oči, rozšířené údivem.

„Včera? Báro... Martina je už půl roku na druhé straně.“

„Jako za kopcem? To je blbost, napsala by mi, kdyby se stěhovala, navíc v domku jsou všechny její věci.“

„Ne, ty mi nerozumíš. Martina je mrtvá. Zabila se i s Nerem před šesti úplňky. Vyjela si s ním v noci a spadli do té propasti, jak je u těch elektrických sloupů. Asi se jich lekl, nebo co...“

Srdce mi sevřela ledová pěst strachu.

„To nemůže být pravda!“

„Ale ano, divila jsem se, že jsi nebyla na pohřbu, vždyť jsem ti psala email.“

„Email...“ šeptla jsem nepřítomně a kecla jsem na trávu. Podívala jsem se na ten provaz, který jsem pořád držela v ruce. Provaz, který mi včera Martina hodila, abych měla čím ovládat koně. A teprve v tu chvíli mi došlo, že to není jen tak ledajaký provaz. Byl to tmavě modrý nákrčník se stříbrným přívěškem. Dárek, který jsem před lety dala Martině k narozeninám.